PPP projekty – Partnerství státu a soukromého sektoru

V současné době se stále častěji diskutuje o problematice PPP (Public Private Partnership) projektů. Partnerství soukromého a veřejného sektoru, jak vyplývá z názvu, je hojně podporováno zejména ze strany Evropské Unie. V řadě zemích Evropy už tak byly nejrůznější projekty tohoto typu spuštěny a jejich možné dopady na ekonomiku určitě stojí za zamyšlení.

A co se tedy skrývá pod zkratkou PPP? PPP je obecně uznávaným způsobem zajištění veřejných služeb nebo veřejné infrastruktury na základě dlouhodobého smluvního vztahu, kde veřejný a soukromý sektor vzájemně sdílejí užitky a rizika vyplývající ze zajištění veřejné infrastruktury nebo veřejných služeb. Pokud se tedy stát rozhodne investovat do dopravní infrastruktury, zdravotnictví, školství či jiných oblastí může se vydat klasickou cestou a vypsat veřejnou zakázku na základě které probíhá soutěž mezi jednotlivými uchazeči. Jiný způsob výběru vhodného uchazeče pak představují PPP.

Pro tyto projekty je charakteristické, že jakmile se stát rozhodne realizovat investice například do již zmíněné dopravní infrastruktury nastává první fáze projektu, kdy zvolení poradci, např. firmy, technici, právní či ekonomičtí poradci posoudí zda bude pro daný projekt výhodnější vydat se cestou klasické veřejné zakázky nebo zvolit model PPP. Již v této fázi může dojít k selhání, neboť tito „poradci“ mohou být velmi snadno ovlivnitelní a záměrně tak zvolit nákladnější variantu. Pokud se tedy stát rozhodne využít model PPP nastává druhá fáze, tzv. soutěž o koncesionáře, tedy o toho, kdo bude projekt realizovat a následně provozovat. Vznikne tedy nová společnost, založená za účelem realizace projektu, do které jsou zapojeny jak firmy tak i poradci apod. Koncesionář zároveň musí mít s bankou sjednáno financování projektu a to až do výše 95 %. Veřejný sektor tedy splácí roční poplatky například poplatkem za dostupnost služby nebo umožní soukromému sektoru vybírat platby přímo od uživatelů služby. Na konci projektu infrastruktura přechází do vlastnictví veřejného sektoru.

Za výhody těchto projektů lze určitě považovat přenos rizik z veřejného sektoru na sektor soukromý a zároveň efektivitu a kvalitu. Tento předpoklad vychází z toho, že soukromý sektor se v průběhu realizace projektu bude snažit o co nejnižší náklady, a to používáním dokonalejších pracovních postupů, a zároveň o vysokou kvalitu, neboť případné nekvalitně provedené práce by měly za následek růst nákladů soukromého sektoru např. nárůst výdajů na opravy silnice, který je vázán smlouvou na několik let. Jako další výhody se uvádí motivace a tzv. hodnota za peníze (Value For Money), kterou se rozumí optimální kombinace celoživotních nákladů projektu a zajištění kvality uspokojující potřeby uživatelů, přičemž taková nabídka nemusí být vždy ta nejlevnější.

S těmito projekty je však spojena i řada rizik. Jak bylo zmíněno výše jedním z nich je právě role poradců a konzultantů, jejichž rozhodnutí nemusí být vždy transparentní. Mezi další nevýhody můžeme zařadit složitost stanovení ceny projektu, která je do budoucna velmi těžce odhadnutelná. Z mého pohledu je však největším problémem zadlužování státu, které se může projevit až v delším časovém období. Celková výše nákladů se nevykazuje najednou, ale i dluh, který není uváděn ve statistikách zůstává dluhem a musí se splácet Vláda, která projekty schválí, si také může uvědomovat, že za několik let, kdy již nebudou tyto projekty výhodné, už nebude u moci a vyvodit jakoukoliv politickou odpovědnost je tedy téměř nemožné. V neposlední řadě je nevýhodou těchto projektů složitost smluv a s ní související administrativní náklady stejně jako absence veřejné kontroly.

Navzdory těmto rizikům se dnes PPP hojně využívá v řadě zemí celého světa. Ve Velké Británii od roku 1992 začalo více než 300 projektů s celkovou hodnotou investic přes 38 miliard anglických liber. Podle Národního kontrolního úřadu VB 88 % projektů bylo dokončeno v termínu nebo dříve, a žádný projekt nepřekročil svůj rozpočet pokud to nebylo způsobeno změnou zadání na žádost veřejného sektoru.

V České republice bylo zatím spuštěno 10 projektů, z nichž 7 je zastaveno a další jsou v různých fázích přípravy. Zároveň se ukázaly významné nedostatky programu. K 30. září 2009 souhrn nesplacených závazků státního investora vůči stavebním firmám, které se podílely na výstavbě silnic a dálnic činil 1 189 milionů korun. Stavební firmy tak dnes po státu mohou vyžadovat penále ve výši 200 milionů Kč a dalších 939 milionů Kč za to, že se stavby konzervovaly. Postupně tak dochází k neustálému zvyšování výdajů oproti jejich počátečním odhadům.

Řadu neúspěšných PPP projektů má za sebou i Maďarsko. Jedním z nich je výstavba dálnice M1/M15, která byla zahájena v roce 1994. Koncesionář se zavázal postavit a provozovat dálnici po dobu trvání koncesní smlouvy a převzal tak vedle rizik stavebních i rizika finanční a marketingová. Celkové náklady byly 280 milionů EUR, z toho 20 % uhradil koncesionář z vlastních zdrojů, a zbylých 80 % tvořily dluhové instrumenty. Dálnice M1 byla dokončena počátkem roku 1995, M15 pak v roce 1998. Tyto úseky byly dokončeny v termínu a bez překročení rozpočtových nákladů. Motoristé však odmítali platit vysoké mýto za užívání dálnice M1 a upřednostňovali alternativní dopravní cesty. Intenzita dopravy tedy nesplňovala optimistické odhady, ze kterých vycházelo financování celého projektu. Po volbách v roce 1998 se k moci dostala opozice a M1 byla převedena do vlastnictví veřejného sektoru.

Páčil sa vám článok? Podporte EcoNoir a dostanete backlink!

Popularity: 2% [?]

Related posts:

1. Korupce prostupuje Českem
2. Grécko: Ako vyzerá šialený sociálny štát
3. Cesta za novou ropou – z rias, alebo ju vyrobí sama Zem?

Leave a Reply